úterý 10. června 2014

Svoboda v nás a my v ní - část II.

Tak jelikož mám práci již ofiko schválenou, můžu si sem dovolit šoupnout zbytek x).
zdroj zde
Jak napsal Camus, jsme vrženi do tady a teď, čímž by naše svoboda byla značně omezena. Nikdo nedostal možnost volby, zda se chce narodit do dvacátého století jeho rodičům. Ale to je věc pohledu na věc. Jak si můžeme být jistí, že jsme si tady a teď nevybrali? Co život po životě? Vždyť on je to vlastně život před životem a nikdo z nás nemůže se stoprocentní jistotou říci, že tuto možnost volby nedostal. Už jenom kolik lidí si vzpomene na některý ze svých minulých životů. Že nevěříte na reinkarnaci? A co se podle Vás s těmi všemi dušemi děje? Kam jdou po smrti? Do nebe – jak se tam všechny vlezou, po tolika letech to přeci musí být miliardy a je to dosti kontraproduktivní. Člověk se něco v průběhu života naučí a potom je mu to k ničemu. Sedí v nebi, hledí na zem a závidí těm žijícím. Ale je to Váš názor, toto je svoboda, mohu Vám pouze argumentovat.
V tom tkví krásná rozporuplnost života. Nebo spíše lidské mysli. Jsme vrženi, ale jsme svobodní. „Jsme odsouzeni ke svobodě.“, je naší neoddělitelnou vlastností, není možné se rozhodnout, že od zítřka nebudeme svobodní. I když vás zavřou do vězení a omezí váš svobodný pohyb, stále se rozhodujete, co budete dělat – zda budete číst nebo hledět do stropu, zda půjdete na vycházce doprava nebo doleva, a tak dále a dále. Je to nekončící kruh. Ale to není jenom volba, ve volbě se skrývá zodpovědnost. Tam může být ukryto jádro pudla. Dnes nikdo nechce nést zodpovědnost za svá rozhodnutí. Ať jsou to rozhodnutí v osobním životě – žiji se správným partnerem? Když se s ním rozejdu, nebudu litovat? Kolik rodičů ničí dětskou duši v dobré víře, když s tím druhým zůstává „kvůli dětem“. Pozoruji to na své matce a s klidným srdcem mohu říci, že mnohdy je to pouhá pohodlnost a strach nést zodpovědnost. Raději obětují štěstí své i svých dětí. Tak stejně rozhodnutí kolektivní – jasným ukazatelem jsou volby. Byl jsem u voleb, strana, kterou jsem volil, se nakonec ukázala jako banda neschopných darmožroutů, kteří jen tunelovali republiku, tak k dalším volbám nepůjdu, abych nemusel na bedrech nést tíhu svého rozhodnutí, komu dát hlas, ale raději budu sedět v zaplivané hospodě nad zvětralým pivem a nadávat těm „blbcům, koho to zase zvolili“ – já bych to zajisté dokázal lépe, ale nemusím to nikomu dokazovat. Nejtěžší je samozřejmě rozhodnutí o životě někoho jiného byť nepřímo – extrémním případem je situace, kdy přecením své schopnosti za volantem automobilu a v husté mlze srazím nic netušícího chodce, který si mou neuváženost odnese trvalými následky. Ve chvíli rozhodnutí se cítím silným, nepřipouštím si možnou situaci, za kterou bych musel nést zodpovědnost, o to tvrdší je náraz reality.

Není ale od věci uvědomit si hlubokou pravdu Sarterovy myšlenky „peklo jsou ti druzí“, ono nejhorší je svou volbu podřídit cizí myšlence, přání, názoru. Každý člověk by se měl rozhodnout být šťastný, i to je pouhá volba, tzn. svoboda, a svému štěstí uškodí nejvíce právě druhými. Nicméně každá mince má dvě strany a stejnou měrou je pravdivé i pokračování, že „ráj jsou ti druzí“. Nezbývá tedy, než se obrátit do sebe a popřát si šťastnou ruku při svobodě. 
Alexiam Joannem

Žádné komentáře:

Okomentovat