středa 4. června 2014

Svoboda v nás a my v ní - část I.

Zapsala jsem si celkem zajímavý předmět s názvem Filosofická antropologie. Nakonec to byly takové povídací dvě hodiny v týdnu, až odpočinkové, ale pro výstupní hodnocení je nutná úvaha na jedno z probraných témat.. 
Nechtěla jsem se rozohňovat nad otázkou morálky a etiky, tak jsem se vyvztekala u svobody x).
zdroj zde
"Mnozí z nás marně touží po svobodě. Málokdo si však uvědomuje, že svoboda jako taková neexistuje, poznat je možné pouze pocit svobody. Nicméně pocit nikdy není stavem, nýbrž procesem. Pocity se mění, není možné zamrazit aktuální rozpoložení a uchovat si jej na poličce ve špajzu na chvíle, kdy bude hůř. Je to, jako by chtěli uchopit vodu, stále jim protéká mezi prsty.
V čem ale tkví marnost jejich snahy? V uvědomění si. Pocit svobody totiž existuje pouze v nás – stejně jako ta voda, v našich myslím či srdcích a nic zvenčí jej nemůže omezit. O to je to děsivější. Někdy mám pocit, že člověk je sám sobě největším nepřítelem. Stále hledáme omezení pro svou svobodnou vůli, pro kreativitu, pro cokoliv. Ať už je řeč o morálce, etice či zákonech. Se vším jsme přišli my, ale omezili jsme tím pouze sebe a dnes je nám to na překážku. Svým způsobem je to naše výmluva, v tom jsme přeborníci. Neustále hledáme důvody, proč něco nejde, ospravedlňujeme se tím ve svých očích, jelikož jiní velmi dobře ví, že se jedná pouze o výmluvu. Dnes nás k tomu vede celá společnost, již samotná wikipedie hlásí, že svoboda je omezena zvenčí například autoritou rodičů či státem. Společnosti se totiž hodí nemyslící ovce prázdně následující své autority.
zdroj zde
I z tohoto důvodu je svoboda v dnešním světě malým projevem odvahy. Kolikrát za život jste se vzepřeli? A jak často se cítíte opravdu svobodní? Já bych život přirovnala k plavání pod vodou. Dřete se, namáháte se, napínáte každičký sval, dokud se nedostanete nad hladinu, kde se slastně nadechnete kýžené svobody, abyste už zase padali do hlubin. Ale najdou se mezi námi odvážlivci, kteří řeknou dost! a vystoupí na souš, aby byly všem ostatním příkladem. Jak se dostat mezi ně? Stačí neustupovat.
Problém také může být v subjektivním vnímání svobody. V naší zemi můžeme porovnávat poměrně extrémní situace. Za bývalého režimu jsme si zažily dostatek útlaku, nerovnosti, cenzury, po čemž přišla vlna možností volby. Ale i u nás se dnes najdou tací, kteří komunistický režim považují za svobodnější ba správnější, než „demokracii“ dnešní doby. Avšak toto rozlišení z velké části záleží na prioritách. Jedním z velkých argumentů komunistických voličů je, že tehdy měli všichni práci, ale nikdo již nechce vidět, že to byla práce, která nebyla potřeba. I dnes bychom dokázali vytvořit taková zbytečná pracovní místa. Ale proč bychom to dělali…? Dále můžete slyšet, že kdo se choval slušně a nebyl zbytečně vidět, neměl se nijak zle. A v tom to právě je – nebyl vidět, to znamená: nedovolil si říci, co si myslí, jaký má názor, nedej Bůh podle toho žil, čímž pádem žil v nesvobodě.
Je dosti možné, že mé názory formuje můj věk, nicméně stokrát raději budu žít v zemi, kde ne každý má práci a většina z nás se musí dřít, ale i ten nejposlednější si po této tvrdé práci může s klidem zanadávat na svého šéfa, aniž by mu hrozil právní postih, jelikož šéf je „ve straně“."
Pokračování příště x). 
Alexiam Joannem

Žádné komentáře:

Okomentovat