čtvrtek 24. dubna 2014

Tichý výkřik vyděšeného já

Že je život složitý? Není... Složitý si ho děláme jen my sami. Sleduju to sama na sobě... Jak provazochodec se již skoro dvacet let pohybuji na pomezí depresí s hysterickými záchvaty pláče a sebelítosti, a duševně vyrovnaného klidu s úsměvem na rtech. Nejspíš nikdy nepovedu snadný život. V klidové fázi jsem za to svým způsobem ráda, nicméně jindy bych se nejraději utopila ve vaně. 
Je to zvláštní - jak se nad hlavou uzavře vodní hladina, celý svět zní jinak, srdce buší až v uších, tělo je marně lehké. Jenže mě děsí i ta nekonečnost rozhodnutí. 
Proč se snažit s tím bojovat?.. Vlastně mám život 2in1, to je dnes in (i když pouze u šamponů). Jedna z nás je krásná, sebevědomá, "půvabná a poctivá", jak jsem se dozvěděla od pána ve vlaku tento týden, ale ta druhá je ušláplá šedá myš, o kterou by si nikdo ani kolo neopřel. 
Jsem nerozhodná ve své rozhodnosti. Utíkám před zodpovědností - nechci to nikomu dávat za vinu, ale "něco" mě vyplivlo do dospělého života, přestože na něj nejsem připravená. Nikdo se mě neptal.. Ten Camus měl svatou pravdu - jsme vrženi do tady a teď. A v tom je nesvoboda naší svobody. 
Nechci být dospělá, ale jak tomu uniknout.. Schovám se, tady v malém bytě v Brně, pod peřinu před celým světem, zavřu oči a budu pryč. 
__________________________________________________________________
Směju se ve svém bezradném pláči, 
pak ptám, co život přát si ráčí, 
kudy mé tělo v něm kráčí, 
či jej jen jeho osud vláčí?
Alexiam

Žádné komentáře:

Okomentovat