pátek 21. února 2014

Není zlato všechno co se třpytí

Včera jsme vyrazili do kina, vybrala jsem film Klub poslední naděje. A pořád mi to nedá, musím na něj myslet. Byl to jeden z těch filmů, kdy bych nešla ani na záchod, abych o něco nepřišla, ale nejraději bych byla venku na čerstvém vzduchu. 
V první linii se jednalo o příběh člověka, člověka nakaženého AIDS, kterému lékaři prorokovali pouhých 30 dnů života, poté příběh lidí, lidí nakažených HIV, ale v poslední řadě (samozřejmě té nejdůležitější) příběh boje s neochotou vlády a jejích úřadů.
Všechno začalo roku 1985, když se Ron dozvěděl, že má AIDS a čeká ho posledních 30 dnů života. Jako většina lidí si to v první chvíli nepřipouštěl, pak začal hledat informace a uvědomil si trpkou pravdu. V tuto dobu se začínal testovat nový lék AZT - původně vyvinut pro léčbu rakoviny, ale prokázalo se, že je pro lidský organismus toxický, avšak působil proti viru HIV (najednou toxický nebyl). Zpočátku se mu dařilo shánět ho od zřízence nemocnice, ten ho později odkázal na jednoho lékaře v Mexiku. Ron se tam vydal, až poté co uběhly onen "poslední" měsíc jeho života. Ten mu řekl, ať se na nějaké AZT vykašle, že je toxické, předepsal mu vitamíny, zinek a jiný lék, který postup nemoci zpomaloval. Také si jich odvezl hromadu do států. Tam s nimi ještě s jedním nakaženým začal kšeftovat.
Ale časem po něm začalo jít FDA, těm se to samozřejmě nehodilo - oni chtěli AZT. Vyřešil to tak, že založil klub poslední naděje, kde si nemocní platili pouze členství a léky dostávali zdarma. Byl trnem v oku lékařů, vlády, FDA, farma průmyslu... Ale nevzdával se, vždyť jemu "přinesly" život.
Sehnal kdejakou novinku na trhu, dostával je do států, jak se dalo, už měl celkem slušnou klientelu, ale o to víc po něm FDA šlo. Tak se s nimi soudil... V jednom procesu to soudce řekl poměrně hezky výstižně - nemělo by se smrtelně nemocným bránit ve využívání všech dostupných možností léčby, ale tento případ zákon nemyslí, bohužel. Zkritizoval FDA, že používá zastrašovací metody, ale nic víc nezmohl.
Výrobci zmíněného AZT věděli, že je toxické, že dlouhodobě nemá žádný účinek, protože zabíjí všechny buňky, které potká...avšak do studií ve státech to neuvedli. Proč taky, když si mohli namastit kapsu?
Samozřejmě, nemohli jsme čekat happyend, Ron umřel. Ale až v roce 1992, přežil prognózu doktorů o 83 měsíců. Díky Ronovi ovšem mnoho nakažených HIV prožilo delší a snad i plnohodnotnější život, než na AZT. 
A co jsem tím vším chtěla vlastně říct? Byl to jasný důkaz toho, že ne vždy je to co nám doktoři předkládají jako to nejlepší, opravdu tak skvělé a bezkonkurenční. Nezapomínejme přemýšlet, aby z nás nebyly jen postavičky farma průmyslu. 
Alexiam Joannem

Žádné komentáře:

Okomentovat