středa 8. ledna 2014

Opilec a záchranka

Už na začátku jsem se zařekla, že si z toho tady neudělám deníček (přestože ty mají překvapivě vysokou čtenost, raději budu mít pár čtenářů, ale o něčem "rozumném", než abych prázdně klábosila o svém životě), ale jsou v životě situace, na které mám nějaký názor a ráda bych se o něj podělila.
Zrovna nedávno jsme byli s F. vylepovat po Brně reklamy na SNE a na Mendláku jsme si všimli parádně nalitého chlapa. Stál u přechodu a byl rád, že se držel tyčky, aby vůbec stál. V první chvíli byla celkem sranda ho sledovat, obzvlášť když se vydal na pochod přes cestu (naštěstí tímto směrem nikdo nejezdí, takže mu ze strany aut nehrozilo riziko). Šel spíš podél cesty než přes ni. Ale z ničeho nic se zamotal a spadl dozadu. Tu ránu, kdy hlava narazila na zem jsme až slyšeli. Přiznám se, že zdravka, nezdravka všechno se ve mě sevřelo. Hned jsme se k němu vydali, naštěstí jsme nebyli sami. Ale teď přichází to, co mě tolik překvapilo...
Velká část lidí se tomu člověku vyhnula velkým obloukem, jako by si řekli, že jim nějaký "ožrala" nestojí za potíže, že se přeci nebudou namáhat pomoct. S jinými to ani nehlo. Ale na druhou stranu se nás tam seběhlo 6, kteří jsme mu pomáhali. Pamatuju si, že na střední škole v hodině psychologie proběhl podobný "pokus". Jedna spolužačka se během hodiny omluvila s tím, že musí na toaletu, když se delší dobu nevracela, poslala tam za ní učitelka další spolužačku, aby zjistila, co se děje. Ta se za chvíli vrátila celá vyděšená, že se té první udělalo zle a asi omdlela nebo co. Později jsme se dozvěděli, že to bylo předem domluvené, paní učitelka psychologie sledovala přístup každého z nás k takovéto situaci. Tehdy jsem cítila, že tam něco nehraje, že za tím bude něco jiného, tudíž jsem patřila k těm, co zůstali ve třídě. Vlastně jsem v první chvíli ani neslyšela, co se stalo, přestože jsem se na spolužačku dívala a napínala uši, později mi přišlo, jako bych tuto informaci selektivně vypustila nebo spíše nepustila ke svému mozku. Dodnes mi to přijde trochu nefér, nemám ráda takovýto přístup, kdy si chceme někoho otestovat. Ale nyní jsem to viděla v reálu. 
Další věcí byl přístup paní od záchranné služby, kam jsem volala. Když jsem jí ve zkratce řekla, co se vlastně stalo, tak mi otráveně odpověděla, že to je určitě ten kvůli kterému tam už byli. Přesto ale mi dávala pokyny, co s ním, měli jsme jej položit na záda a zaklonit mu hlavu. To se ostatním moc nezdálo, ale paní to stále opakovala, pomalu až křičela, mezi tím se k nám připojil nějaký lékař, který říkal, že on by to nedělal. Předala jsem mu telefon, ale paní očividně trvala na svém, tak nakonec pán ležel na zádech. Přesunuli jsme ho na chodník a čekali. 
A teď k onomu lékaři... Zjednodušeně bych řekla, že to byl těžký suverén. Jakmile byla sanitka zavolaná, hned začal vtipkovat - že to chlapovi nesedlo, že má silvestra až teď, nejvíc mě dostal, když paní, která nám pomáhala, řekl, že kdyby měla sukni, tak by si tam lehli všichni (aby se jí pod ni podívali). Pro mě jasný důkaz, že mnohdy je lepší držet jazyk za zuby. Po cca. 5 min., ale začínal být nervózní i on. Jelikož jsme byli v centru, měla zda být sanita nejpozději za těch 5 min. Po dalším čekání jim opět zavolal, že tam čekáme už delší dobu, pánovi hlava stále krvácí, všechno to trošku přibarvil... A zase vtipkoval. Naštěstí tam do pár minut sanitka byla a my šli dál. 
Ještě mě tedy překvapil informací, jak to u záchranné služby chodí. Říkal, že jakmile oznámíte, že má zraněný vypito, odsouvá se až na poslední místo. A podobně jsou na tom cyklisté. Ale to jen tak na okraj. 
A jako poslední mne zaujal pán, který jako jediný z nás sáhl zraněnému přímo do rány. Byl značně nervózní a ještě víc ve chvíli, kdy pan doktor žertoval ohledně toho, že stejně žloutenka už je dávno v oběhu, pokud ji ten muž má. Bylo mi ho až líto, protože si dovedu představit ten chaos v jeho hlavě... 
zdroj ZDE

Alexiam Joannem

Žádné komentáře:

Okomentovat