sobota 11. ledna 2014

Nečekám, jdu, až potkám, bude to tak!

Jsem připravená na všechno. 

zdroj zde

Smrt mě v životě provází snad již od počátku, tudíž ji beru jako věc přirozenou. Nebojím se smrti, nebojím se jakéhokoliv soudu, nebojím se času, kterým strávím sama se sebou.. Proto jsem se rozhodla, že Fáďovi sepíšu, co bych si přála, aby přišlo bezprostředně po mém konci (? opravdu konci nebo spíše pokračování v cestě x)), jaký bych si přála pohřeb atd. 
- chci, aby tam hrál klarinetista a houslista
- chci, aby nikdo neplakal, nebyl smutný
- chci, aby si všichni s mírem v duši sedli a připili na život - ne na můj, ale na svůj, a aby si uvědomili, že každá vteřina může být poslední, že je to právě jejich šance a podle toho žili
- chci, aby mě rozprášil někde, kde budu moct volně dýchat, a kde budu mít krásný výhled, nechci žádné pomníčky a kameny, které by zatěžovaly mou duši
- chci, aby dokázal s láskou a úsměvem na rtech prohlížet naše společné fotky, videa a vlastně celý život
... vlastně toho mám ještě dost, ale to si nechám jen pro něj, abych vás tím nezatěžovala. 

Další věcí je jeho přesvědčení o tom, že on umře první. Podle mě je to blbost! V tomto případě to není jen, že bych se umanula a už proto umřela první (má tvrdohlavost by dosáhla snad i něčeho takového), ale... Prostě to cítím. Tak ho na to musím nějak "něžně" připravit. 

Asi jsem blázen... Avšak šťastný blázen!

Ale ještě mám čas, pořád jsem se nenaučila ovládat své emoce a hrát na klarinet ;).
Alexiam

Žádné komentáře:

Okomentovat