sobota 7. prosince 2013

DPS, aneb kde se opravdu pomáhá?

Na střední škole jsem se věnovala dobrovolné činnosti, docházela jsem za mladou handicapovanou ženou a přes organizaci ADRA i do domova s pečovatelskou službou. V tomto článku bych chtěla zužitkovat zkušenosti, které se mi nabídly v DPS Duha Nový Jičín. 
Docházela jsem za jednou paní, v rámci zachování její anonymity jí budu označovat paní X, byla zde již několik let, rodina o ni nejevila zájem, tudíž hledali někoho, kdo by jí zpříjemnil dlouhé chvíle na lůžku. Dozvěděla jsem se, že má jednoho syna a asi desetiletou vnučku. Překvapovala mne, že narozdíl od ostatních babiček, nechtěla procházet rodinné fotografie, ale přijala jsem to. S postupem času jsem se seznámila také s její klíčovou pracovnicí, která mi poskytla bližší informace. Její syn se zajímal především dříve, jednou přišel s tím, že si ji s rodinou vezmou k sobě, ale tato babička si nepřála, aby mu vydali její občanský průkaz. Když se to synáček dozvěděl, v tu chvíli otočil a paní X zůstala v DPS. Šlo mu pouze o majetek - dům, pozemky, atd. a ona to velice dobře věděla. Od té doby se tam nikdo neukázal. Takže jsem chápala její nechuť k prohlížení fotek. 
Pamatuju si první den, kdy jsem tam byla... Prostředí celého domova bylo příjemné, všude byly teplé barvy, fotky ze společných akcí, personál byl ochotný, u recepce seděla skupina babiček a dědečků, kteří vehementně každého zdravili. Na pokoji byli tři přibližně stejně staré ženy - to bylo maximum, které tady bylo možné, aby pokoje nebyly přeplněné a poskytovaly určité soukromí. Jelikož jsem studovala střední zdravotnickou školu, věděla jsem i něco o vybavení a velice mile mě překvapilo, jak moderní to zde bylo. Například každé lůžko bylo vybaveno tzv. antidekubitorem, což je taková speciální gumová podložka, rozdělená do několika pásů, které se postupně nafukují a vyfukují, čímž se mění tlak na pokožku a snižuje se riziko vzniku proleženin. Něco takového si nemocnice nemohou dovolit. Dvě byly v podstatně horším stavu, prázdně hleděli na televizi, nekomunikovaly, obě už ani nepřijímaly potravu a měly zavedenou sondu přes břišní stěnu a jedna velice špatně dýchala. Věnovala jsem se své paní X, ale pořád jsem vnímala, jak paní vedle chraplavě dýchá. A najednou bylo ticho. Čekala jsem, napínala uši, jestli něco nezaslechnu, přiznám se, že už jsem panikařila... A asi po 10 minutách se ozval ten známý nádech, spadl mi kámen ze srdce. Když jsem šla na autobus, šíleně jsem brečela. Něco takového jsem nečekala, pak jsem se z toho týden dostávala a po dalším týdnu přišlo to samé. Po páru měsících jsem si zvykla a chodila zde ráda. 
Zaměřily jsme se společně na předčítání, ale žádné červené knihovny nebo tak, ale knížky o přírodních divech světa - pro toto jsem si paní velmi oblíbila, byla jiná, než všechny ostatní. Občas to bylo složité, například při krmení jsem jí nemohla vysvětlit, že je to její porce, vždy jsem poslouchala, ať si dám taky. Další věcí byla skutečnost, kdo vlastně jsem.. První si myslela, že jsem zdravotní sestra, poté mě považovala za nějakou kontrolu a vykládala mi, jak je to tam super, jak jim dobře vaří (pokaždé to bylo to samé jídlo), až jsme se dostali k tomu, že jsem dobrovolnice. Ale i tak mi to dalo neuvěřitelné zkušenosti. 
Pravidelně se konaly schůzky dobrovolníků, vedení domova a zástupců ADRY, tam jsem se také dozvěděla, jak to je s lidmi, kteří nemají rodinu, ani důchod v takové výši, aby pokryl náklady na jejich pobyt, ze zákona jim ještě musí zůstat nějaké to procento, proto domov zbytek hradil ze svých sponzorských darů a podobných výdělků. To se mi moc líbilo..
Bohužel asi po roce se mi stal poměrně vážný úraz, kvůli kterému jsem sama zůstala tři měsíce na lůžku a přiblížila se maturita. Po konzultaci s klíčovou pracovnicí paní X jsem svou činnost ukončila, paní už by si mne ani nepamatovala a mě přišlo nefér ji zase navyknout na svou přítomnost a po páru měsících skončit kvůli maturitě. A dnes mi to všechno chybí, ale skrz školu už mi nezbývá moc času kolem. Tak snad jednou zase....x)
Alexiam Joannem
zdroj zde

Žádné komentáře:

Okomentovat