neděle 24. listopadu 2013

1 den...v průběhu života

Den malého dítěte je nepředstavitelná časová jednotka, jsou to hodiny a hodiny hraní, pohybu, spaní, mazlení s maminkou a všeho ostatního. Je to celý veliký den. 
Den v mateřské školce už nabírá stereotypu, ráno vstanu, vyčistím si zuby, nasnídám se, vypravím se a hurá do školky - kde už je další program.. Podle toho, kdy mají rodiče čas zase vzhůru domů a hrát si, hrát si a hrát si! A najednou je tu víkend, vstávám brzy, i když nemusím (snad jen abych nepřišla o jedinou minutu) a nic mě neomezuje, nejsou hranice pro mou fantazii.
Ve dni předškoláka je snad jediná změna... Minimálně jednou denně tou malou hlavičkou proběhne myšlenka 'už půjdu do té velké školy, jaké to tam asi bude?, jaké budou paní učitelky?, bude se mi tam líbit?'.
Den v první třídě je veliká zodpovědnost - 'už jsem velká, dospělá, chodím přeci do školy, tudíž až přijdu domů, čekají mně úkoly, moje povinnost', snad každý se těší na ten první zlomový den. 
Každý den povinné školní docházky je si podobný. Ráno otráveně vyrážím do školy, abych tam znuděně seděla a poslouchala učitele a spěšně se loučím s kamarády na cestě domů, kde mě čeká ještě plno času, který mi poskytuje dostatek kýžené svobody a tajemství. 
Ve dni deváťáka se míhají myšlenky o budoucnosti. Poprvé se rozhoduju víceméně sama, poprvé můžu 'měnit' svůj osud.. 
První den na střední škole je šílený, kdy JÁ jsem ten jediný blbec, který neví, kam má jít a ještě lépe, co má za hodinu - co teď? A pak? Bude to lepší? 
Další dny jsou zase ve starých kolejích, pouze času nám ubývá. Není to jen tím, že se vrátíme později ze školy, ale i tím, jak se změnilo naše vnímání. Dříve bylo do šesti, kdy se dělaly úkoly, nesčetně minut a ještě více vteřin, ale dnes jsou to jen 2 hodiny!! 
Změna přichází až ve dni maturanta, kterému nezbývá nic jiného, než se zamyslet, co dál. Zpočátku je to stále jen, že maturita má dost času, ale ten čas se kvapem krátí, najednou je tu a ve mě hlodá otázka - 'nesežere mě ten velký svět?', nezbývá, než doufat. 
Každý den po maturitě je obrovská svoboda, nic mě nesvazuje, nejsou to jen dva měsíce, co má každý 'blbec' na základce, jsem volná! Vstávám co nejpozději, abych také nepromarnila žádnou vzácnou minutku, poflakuju se, využívám možností dnešní (zrychlené) doby. 
Den vysokoškoláka už nemá čas po škole.. Jaký taky, když se vracím ze školy o půl deváté večer, dříve už jsem si čistila zuby a chystala se do postele nebo už dávno spala. Je pouze čas mezi školou, těžko využitelný, stále mě limituje večerní přednáška, zítřejší cviko, apod. Mám čas školy a čas učení - to ostatní je výdobytek mojí duše toužící po svobodě, které se jí dostávalo v raném dětství, a které udělal (nejen) školský systém přítrž. 
...a co nás čeká? Den pracujícího dospěláka, kdy budeme doufat, že aspoň doma nás očekává život, který jsme si přáli, když práce není to, co by nás naplňovalo. Nečekám den důchodce, jelikož s tímto sociálním systémem se mne a mé generace žádný důchod nedotkne. 
Alexiam Joannem
zdroj: zde

Žádné komentáře:

Okomentovat